Úvod » Běžecké tréninky » Novinky
Rozhovor s Kristiinou Mäki
Dva kilometry uběhne za 5:42 minuty, tři za 8:51 a držitelkou českého národního rekordu s časem 15:35 je i na „pětce“. Kristiina Mäki nicméně do budoucna pomýšlí i na silniční závody. Už v sobotu poprvé běžela Birell Grand Prix. A vůbec ne špatně. Při vynucené neúčasti Evy Vrabcové-Nývltové proťala cílovou pásku jako první.
V první řadě je to ale příjemná, usměvavá dívka, již v té její Stromovce občas zahlédnete nejenom sázet jedno dvoukilometrové kolečko za druhým, nýbrž třeba i na longboardu. O čem všem jsme si s touto studentkou architektury při její středeční návštěvě v Running Mallu a navazujícím pobíhání (kde jinde než) ve Stromovce povídali?
Spousta lidí, rekreační běžce nevyjímaje, vůbec netuší, jak vypadá atletický trénink. Asi si v porovnání s námi užiješ o dost víc peprných tréninků, že?
Nechá se to tak říci. Některé tréninky jsou doopravdy náročné. Spoustu toho odběhám sama, často kroužím kousek odsud, ve Stromovce. Na dráhu, kde bych se taky s někým proběhla, se dostanu málokdy, tak dvakrát v týdnu.
Kolik toho vůbec naběháš? O jakých tempech se tu bavíme?
Ročně to dělá okolo čtyř tisíc kilometrů. Běhám vlastně v jednom kuse s výjimkou jednoho týdne, kdy si dávám oraz. Klus pro mě znamená tempo okolo čtyř minut na kilometr, tempové či takzvané speciální běhy jsou pochopitelně rychlejší, plus mínus někde okolo tří minut na kilometr, záleží, na co se zrovna připravuji. No, občas mi ten garmin ukazuje pěkné šílenosti...
Wikipedie o tobě tvrdí, že jsi držitelkou českých rekordů na dva, tři a pět kilometrů. Co ta sobotní desítka? To by přece byl hezký dárek ke tvým blížícím se pětadvacetinám.
Bylo by to hezké. Ale desítka je úplně něco jiného. Bude to poměrně nová zkušenost, i konkurence bude obrovská. Fyzicky se cítím dobře, uvidíme, co na to hlava. Každopádně se těším.
Ženský desítkový rekord 32:27 v podání Aleny Peterkové je hodně vousatý, bezmála šestadvacet let starý. Chtělo by to běžet necelých 3:14 minuty na kilometr. Pětku umíš v tempu necelých 3:07, je mezi tím velký rozdíl?
Ono se to nezdá, ale docela jo. Navíc dosud jsem častěji závodila na dráze, tohle je silnice.
Ale spousta atletů mívá silniční desítku rychlejší než tu na dráze.
Ani není moc divu. Už jen představa, že po čtyřech kilometrech pořád ještě zbývá patnáct kol, není úplně povzbudivá... Uvidíme, co silnice udělá se mnou.
V několika rozhovorech ses nechala slyšet, že tě láká maraton. Jak moc vzdálená budoucnost to je? Nechalo by se to kupříkladu skloubit s dráhařským závoděním?
To je pravda, jednou bych si jej strašně moc ráda zaběhla. Je to velká meta pro spoustu běžců, tedy i pro mě. Těžko ale říci, kdy se tak stane. S dráhou to moc dohromady nejde. Asi se do toho vrhnu, až mi to přestane „běhat“. Až budu stará a zpomalím.
To se tedy ještě načekáme. Ostatně, co do vytrvaleckého věku jsi stále mladice. Kam se mají ubírat tvé kroky do budoucna? Že by směrem Ivany Sekyrové, která také doběhla z oválové osmistovky až na londýnský olympijský maraton?
Nebylo by to špatné. Kdo by nechtěl běžet na olympiádě? Koneckonců, letos jsem k tomu měla takovýhle kousek taky už na „té mojí“ dráze.
Kolik ti vůči kvalifikačnímu limitu scházelo?
No, v přepočtu asi tak čtyři metry...
Co si vůbec myslíš o českém „Zátopkovském“ heslu posledních týdnů – Když nemůžeš, přidej! Je vůbec použitelné pro rekreační běžce?
Já se s ním docela ztotožňuji. Samozřejmě, Zátopek byl jedinečný, také podle toho trénoval, byl to fenomén. Ale je pravda, že někdy to fakt pomůže. Člověk holt kolikrát zjistí, že vlastně ještě docela může, akorát je líný. Už se mi to párkrát osvědčilo.
No jo, jenže co když už člověk fakt nemůže?
To už je horší, protože pak si koleduje o zranění. Což se mimochodem tuhle stalo i mně. No, nepotěšilo to.
Když už jsme u Zátopka, toho si musí v tobě vlastním Finsku asi dobře pamatovat, že?
Rozhodně ano! Není to jenom o tom, že on ten svůj jedinečný výkon předvedl na olympiádě v Helsinkách, tenkrát se poměrně často měřil s finskými běžci. Tohle jméno i česká atletika jako taková tam má zvuk.
Zjevně i díky tobě. Teď ale ze druhé strany. Z té české - ty pocházíš ze Žďáru nad Sázavou. Potkala ses tam s Martinou Sáblíkovou? A když už jsme u Vysočiny, co ti říkají zimní sporty?
Jo, potkala jsem ji. Myslím, že to bylo ještě někde ve škole. Martina je o pár let starší. Byla vždycky ohromně pilná. Což o to, zimní sporty mě baví, ve Žďáře jsou pro to dobré podmínky. Je kde bruslit, lyžovat. Jako mladičká jsem chtěla hrát hokej... Nevím proč, nevzali mě. Stejně ale nejvíc běhám a taky se člověk docela bojí zranění.
My jsme tě ale ve Stromovce nedávno viděli na longboardu...
Pěknej, že jo? Úplně novej... Hlavně si musím dávat pozor, abych neslítla.
Když ses rozhodovala, za kterou zemi budeš závodit, vybrala sis navzdory přísnějším kvalifikačním limitům Česko. To se cení (následoval uznalý potlesk zúčastněných). Co si nicméně myslíš o armádě naturalizovaných afrických běžců, které nyní vládnou kupříkladu evropským vytrvaleckým závodům? Je vůbec fér, že Turecko či další země si kupují borce, které samy neumí vychovat?
Je to divné, to asi vidí každý. Já jsem rozhodla pro Českou republiku, protože mě vypiplali zdejší trenéři, vyrostla jsem na českých stadionech. To, že v některých zemích je tomu teď jinak, ale těžko změníme. I těm samotným atletům je těžko se divit. Často je to pro ně jediná šance na trochu lepší, důstojnější život. Kolikrát se stane, že afričtí atleti přijedou do Evropy na závody a už tady prostě zůstanou, i za cenu, že třeba skončí se závoděním. Ale najdou si tu práci, která v jejich domovině prostě není.
Profesionalismus v českém sportu je další velké téma. Co ty a vyhlídky do budoucna?
Zatím studuji, končím bakaláře na fakultě architektury, zkusím pokračovat na magistra. Úplně jednoduché to není, ale skloubit se to nechá. Určitě dostudovat chci, ono se lehko řekne, živit se jenom sportem. Není to napořád, za pár let člověk zpomalí a co pak.
Takže budeš běhat a při tom bys mohla zkusit narýsovat tu atletickou halu, která by podle tebe Praze slušela?
Jo, to by bylo fajn. Původně jsem si říkala, že bych zkusila tohle ztvárnit jako diplomovou práci. Ale nevím, nevím, jestli by se podařilo něco takového prosadit ve skutečnosti. I když, atleti by si pořádné zázemí zasloužili. V současnosti se občas lze dostat jenom na Strahov, kde úplně důstojné prostředí není.
Co rodinný život? Máš při tom všem běhání vůbec čas na „civilní“ záležitosti?
Hm, tak, přítele mám. Sám dříve taky běhával, teď už moc ne. Ten kolotoč závodů a soustředění je opravdu náročný, doma moc často nebývám. Ono je to těžké, chce to hodně velkou dávku tolerance. Prostě většinu času strávím v teplákách jako většina sportovců, a jsem taková... vyběhaná. Prsa nejsou a nebudou (smích).
Když už jsme u té postavy, ona většinou platí rovnice, že čím je běžkyně štíhlejší, tím více jí. Jaký vztah k jídlu máš ty?
Když člověk vydává tolik energie, zákonitě jíst musí. Nijak do extrému to ale neženu, kolikrát docela koukám, co všechno do sebe dokážou nacpat některé holky z reprezentace. S objemem to tedy nepřeháním, doháním to jinak – jsem na sladké. Bonbóny a tak, to je moje...
A na závěr: Našima očima běháš opravdu bleskurychle. Dokážeš vůbec běžet i úplně pomalu, co noha nohu mine? Abychom věděli, na co se máme za chvíli připravit...
Ale tak, občas taky vyrazím někam šourat, třeba tu a tam s kamarádkou, která moc neběhá. Tuhle jsem byla i na nějakém tréninku s rekreačními běžci. Je hrozně příjemné popovídat si, pobavit se. Nebo když jsem ve Stromovce, snažím se těm holkám někdy poradit se základy a podobně. Mám to ráda. Akorát ty nohy, jak mám běžet šest minut na kilometr a pomaleji, to je fakt peklo, jak to bolí.